Jan Masaryk v jednom rozhovoru s Viktorem Fischlem uvedl, že poezii považuje za „muziku ve slovech“, a za „zhuštěná staletí v kostce“. Je-li tomu alespoň částečně tak, pak by mohla poezie (ať už převedená do hudebního doprovodu či rytmické recitace) napomáhat vyjádření individuálního nebo kolektivního traumatu. Kolektivních traumat je mnoho (stejně tak jako těch individuálních); mohou mezi ně patřit ztráta domova, ztráta vlasti, prohraná (a někdy i vyhraná) válka, pandemie, dlouhodobé umlčování, diskriminace, marginalizace, zesměšňování, podceňování či obecně odsouvání do kategorie jinakosti. Taková traumata představují velkou a nezhojenou emoční ránu, která se přenáší po celé generace a nijak tím neztrácí na své intenzitě. Způsob zpracování se liší i s ohledem na genderový aspekt. Tato přednáška nás zavede do světa kolektivně srozumitelných poetických reakcí na útlak. Ať už budeme citovat z poezie původních obyvatel severoamerického kontinentu nebo z veršů mladých arménských či kurdských básnířek, společné jim bude jedno – vzdor vůči cestě, kterou jim nalinkovali Jiní.
Přednáší Petra Košťálová z Filozofické fakulty UK.